Reklama
 
Blog | Vlasta Šeliga

Představení, motivace, slib

Jsem na netu už dlouho, zatím jsem odolával pokušení pěkně si někde honit triko nad svým písmáckým umem. Nijak zvlášť mě nelákalo moudře se vyjadřovat k aktuálním otázkám a trousit moudrosti. Zároveň se mi zdálo, že mám poměrně nudný život, který není potřeba nějak zvlášť komentovat. Jenže časy se mění člověk občas pocítí chuť splnit si nějaký to svoje perverzní přání. Většinou ta realizovaná perverzitka stojí za prd a nesplní očekávání. Ale touhy poštívají a poštívají...

Dlouho, skoro stejně dlouho, jak sem studoval (teda spíš předstíral studium a vrážel do toho hříšný prachy), sem si říkal, že až bude po škole, pak začnu přemýšlet o:
Děckách.
Kariéře.
Životě. (To jako, že sem během studií nežil? Ne, jako že sem záměrně odkládal nějaký úvahy.)
Odjezdu za hranice.
Výpovědi.
A v poslední době o tom, že vydělám dost peněz na čoklí farmu, kde budu pěstovat nádherný, čistokrevný, chlupatý psiska.

Původně teda byly v plánu veliký, inteligentní, hezký, chlupatý a ušlechtilý plemena, s takovým tím pohledem, kerej říká, že malej Timmy spadl do studny. No jo, jenže potom sem se seznámil s pár samičkama nečistých německých špiců. Od tý doby chci pěstovat malé, hysterické, uberinteligentní, chlupaté, zákeřné kočkopsy, optimálně japonského původu. (Proč mám kvůli německému špicovi zálusk na japonské plemeno, není snad potřeba vysvětlovat.)

Ok, tak tohle byla snad ta jediná jasná část celýho "až dodělám školu" plánu. Kerá ironií osudu v dohledné době nevyjde.

Takže teď, po tý době, která stačila normálním lidem v mým věku na dodělání dvou až tří univerzit, popř na výrobu stejného počtu nádherných zlatíček 55/3,5/0 a kámošovi na vyléčení rakoviny, mně na X výpovědích, XY zaměstnání, spoustu piv, po ještě víc cigaret (ty už přibývat nebudou), po pár super měsících bez práce, které mě znovu ujistily o tom, že nejlepší je nepracovat a prachy brát, přebývám v Londýně s diplomem z informatiky, který sem si spíš vyseděl, než zasloužil a uvědomuju si, že můj předpoklad, že k novým začátkům nestačí se pouze přesunout z bodu A (Mendlovo náměstí) do bodu B (Archway) byl správný.

Což sem čekal. On nepomůže ani přesun do bodu C (aktuálně vyhlédnuté bydlení).

Na druhou stranu, nečekal sem spoustu věcí, hlavně teda:
Že se v Británii nemluví anglicky.
Že některé věci fungují všude skoro stejně. Pošta, telekom.
Že navzdory předchozímu bodu na poště můžou být na člověka slušní.
Že po deseti letech si připomenu ten pocit, kdy chcete něco rozumnýho/vtipnýho/vhodnýho říct, ale nemůžete, protože technický problémy. (Tenkrát sem koktal, teď anglina.)
Že makat deset hodin denně je únavné, byť to jednoho baví.
Že eště horší je to, když to jednoho nebaví.
Že v Anglii začnu používat diakritiku.
Že si nakonec založím blog.

Motivaci k blogování mám jasnou: Vyzkoušet si to. A protože sem blbej, tak pod svým jménem a s fotkou.

Jo, tohle původně mělo bejt zhodnocení posledního Ramba. (Líbilo se mi to moc, v závěru už to nebylo ono, protože sem si našel kino, kde prodávaj silný indický pivo. Takže nevím jestli ho nakonec nezabili :-(. Ale film jinak dobrej, doporučuju!)

Jo, jo a ješte ten ten slíbený slib: Slibuju, že budu jako blogger dělat čest kolegům jako jsou pan Ondrovič, Neumann a aktuálně můj nejoblíbenější pan Kováč. A když ne, tak lžu.

Reklama